Klekl si na zem, v ruce krabičku, a já přestala dýchat. Tentokrát jsem však neměla plnou pusu popcornu, ani se nepřikrývala vrstvou uslzených kapesníčků. Bylo to doopravdy. Se zatajeným dechem se mi postupně rozšiřovaly zorničky, a kdyby do mě někdo strčil, praskla bych jak narozeninový balónek.
Na naše první rande se zpozdil o 3 hodiny. Pršelo, tak jsme zapadli do první restaurace. Byla tam malá akvária s rybičkami a na stole nastříhané ubrousky. Vzpomněl si, že nemá peníze, zaplatila jsem tedy večeři a šli jsme domů. Jeho originální přístup zvítězil a za 8 měsíců mi vyčlenil místo v kuchyňském kredenci. Tím začal náš společný život. Všechny jeho zkoušky jsme však měli ještě před sebou. Jak poznat, že je to ten pravý? Máma mi důvěrně poradila, že jakmile před sebou začneme "prdět", je to znamení velké lásky. Odjeli jsme na naši první dovolenou. A tam se to stalo. Zprvu se to každý z nás snažil zamaskovat nenápadným kašlem, nebo předstírat, že to nic nebylo. Lásce však nelze uniknout. Byl to ten pravý. Další důležitý krok ve vývoji našeho vztahu učinil SPOLEČNÝ nákup pračky. Do té doby jsme pravidelně vozili prádlo k rodičům, každý zvlášť. Pračka definitivně přestřihla všechny pupeční šňůry a my pak sami stáli v koupelně a láskyplně si prohlíželi návod k jejímu použití. Potřebovali jsme však ještě větší výzvu. My dva, tisíce mil od domova, 5 týdnů, 24 hodin denně. Nic neotestuje kvalitu vztahu víc, než jeho všudypřítomnost. Plánování cesty do Ameriky nám zabralo spoustu energie, času i peněz. Před odjezdem jsme byli oba tak zaneprázdnění, že paradoxně nebylo možné najít jedinou společnou chvilku. K jeho narozeninám jsem mu oznámila, že mě to nějak přestává bavit. Každý víkend prázdnin jsme pak shodou špatných náhod trávili každý sám. Nebýt spolu neznamená, že se na sebe začnete víc těšit, že si jeden druhého více vážíte. Čím dál jste od ohně, tím míň hoří. Nakonec se nám však podařilo odjet. A oněch 24 hodin v pěti týdnech bylo málo. Budík zazvonil vždy brzy ráno, abychom mohli být co nejdéle spolu. Když šel na záchod, schovávala jsem mu časopisy, abych tam jeho pobyt co nejvíce urychlila. Každý den našeho velkolepého cestování byl projevem neuvěřitelné lásky a my pochopili, že k tomu, aby dva lidé byli spolu šťastni, musí byt opravdu SPOLU. Tou dobou se však vyhovělo mé žádosti o studium v Londýně a dva měsíce po návratu z USA jsem znovu balila kufry. Tentokrát jenom pro sebe. Loučení na letišti vypadalo, jako by mi zaživa uřezali nohu. Několik měsíců jsme se pak vůbec neviděli a moje pravá noha tu levou velmi postrádala. Kulhala jsem ulicemi Covent Garden, klopýtala přes Tower Bridge, válela sudy po trávnících v Hyde Parku. Téměř pořád jsme si volali a do nekonečna povídali a já tak pochopila, že komunikace ve vztahu opravdu není to nejdůležitější. Striptýz přes videokameru byl jediným řešením. Začalo to velmi slibně. Rytmická hudba, sexy pohledy… Sundal si tričko, džíny a prohrábl si vlasy. Když se však sklonil, aby si sundal ponožku, zákeřně ho to stáhlo k zemi. Videokamera to otřesem nevydržela a i já jsem po jedné noze zoufale odskákala od počítače pryč… Nyní však na jednu nohu poklekl on. Vydechla jsem a tím tak trošku (znovu) narušila jeho stabilitu. Zavrávoral, ale jeho rozhodnutí znělo jistě: „Vezmeš si mě za muže?“.
