A já řekla ANO.
První týdny po našem zasnoubení proběhly jako ve snu, tedy spíše v mrákotách. Můj „nastávající“ to chtěl pojmout velmi tradičně a jet osobně požádat rodiče o ruku jejich dcery. Vyjeli jsme tedy za tátou na Valašsko. Vězte, že cesta na konec světa netrvá déle než pouhých pět hodin. Navíc mi můj briliantový zásnubní prstýnek perfektně ladil s lepkavými sedačkami „expresu“ Portáš.´
Dnes: jednoduché, žluté svatební šaty!
Můj snoubenec potřásl tátovi rukou a hned ho zaskočil tou osudnou žádostí. Namísto odpovědi se mu do rukou dostal panák pravé slivovice, pak hned druhý, třetí, čtvrtý…Ještě ten večer nás moravské TGV odvezlo do Břeclavi. Tam žije máma se svou rodinou a vinným sklípkem. Slivovice a ryzlink si moc do oka nepadly. I když si tak naše zasnoubení vybralo krutou daň, byl to pro nás obrovský závazek. Nesmíme se rozvést, abychom tohle už nikdy nemuseli podstoupit znovu.
Oznamovat naše zasnoubení se později stalo hlavní náplní mého volného času. S hrdostí jsem to říkala všem. Bylo to jako hobby, o kterém se zmiňujete při představování: „Přijela jsem k Vám z Prahy, je mi 23 let, mezi mé záliby patří předvádění zásnubního prstýnku…“.Občas jsem si připadala jako v Muzikálu ze střední (ačkoli jsem tento, údajně skvělý film, nikdy neviděla). Tančila jsem, zpívala, pořád se usmívala. Můj snoubenec by však hlavní roli v muzikálu nedostal. Nejen, že mu není šestnáct a má chlupatou hruď, ale celou „zasnubovací“ záležitost chápal jako samozřejmost. Trochu jsem mu to vyčítala a snažila ho vyburcovat k silnějším reakcím: „Představ si, že ti zbývá posledních 8 měsíců svobody. Pak budeš žít v manželství, mít jenom jednu ženu na celý život, jednu osobu na všechno, no nejsi z toho nervózní?“. Vůbec ho to nevyvedlo z míry.
Ale mě ano. Panebože! Vždyť už neproběhne žádná první pusa, žádné nervózní osahávaní v kině, žádné promyšlené psaní esemesek, žádné rande naslepo! I přes tyhle velké obavy, moje napětí postupem času opadlo. V podstatě jsme na to zapomněli. Nedávno se mě neznámá dívka na přednášce zeptala, jestli to, co mám na ruce, je zásnubní prstýnek... Ježikriste, já se doopravdy budu vdávat!
Tváří v tvář realitě jsme se s kamarádkou vydaly do svatebního salónu. Vždycky je vtipné, když takovéto scény znáte z televize, víte, co se bude dít, ale nemůžete sami sebe přesvědčit, že se to bude dít právě vám. Připadala jsem si jako na sjezdovce, kde kvůli bílé barvě sněhu nemůžete pořádně otevřít oči. Bez lyžařských brýlí jsem se téměř poslepu motala v záplavě hedvábí, saténu a krajek. Ale vybrat si, to ani náhodou. Každým šatům něco chybělo. A já chci pořádné šaty!
Návštěva svatebního salónu nás přivedla k debatě o ceně půjčovného. Ještě ten večer jsme tuhle diskuzi rozpoutaly s našimi partnery. Jejich názor zněl jednoznačně. Na co drahé šaty? Přece je na sobě budeme mít jen jednou. Údajně ani nemusí být bílé. Hlavně, aby byly jednoduché a levné. Oba se pak shodli na tom, že bych si pro ně klidně mohla zajít do „háemka“.
Svůj seznam zálib budu muset přehodnotit.
