Zajíc v pytli

Lidé dělají různé věci. Některé jsou obyčejné – jako usrkávání ranní kávy, některé výjimečné – to, když čteme časopis zezadu, některé, řekněme, neuvěřitelné – třeba výstup na Mont Everest. Ale ze všeho nejraději se uchylujeme k takovým činům, u kterých, při hlubším zamyšlení, zjistíme, že je lepší se nad nimi nezamýšlet vůbec. Slepicím barvíme vajíčka, krademe stromky z lesa, abychom si je mohli vystavit mezi knihovnu a televizi, mrtvým dáváme bohatší kytice než živým, klečíme na zemi, když uvažujeme o manželství.

A? žijí duchové!

U takových počínání se nemusíme rozhodovat. Jakkoli to může vypadat bláznivě, ozdobíme stromeček, rozsvítíme světýlka, sbohem a šáteček.

K peripetiím dochází ve chvíli, když začneme přemýšlet (a to nejen v tomto případě). Jako budoucí nevěsta si přeju vypadat, inu, jako nevěsta. Mít bílé šaty se závojem.  Tak přeci nevěsta vypadá. Návštěva svatebního salónu vás však může zavést do spárů dilemat. Nejen, že existuje nekonečné množství druhů svatebních šatů, ale musíte si vybrat i ten správný závoj. Asistentky se vás ptají: Přejete si vůbec závoj? Jak dlouhý by měl být? S lemováním nebo bez? Kolik vrstev? Tyl nebo krajka? Přes vlasy, ve vlasech, pod vlasy? Jejich dotazování je tak naléhavé, až se bojíte, že jste podcenili celou svou životní filosofii. Já NEVÍM a světe zboř se!

Podle viktoriánské tradice, to závoj je symbolem panenství, nikoli bílá barva šatů. Když má nevěsta závoj přes obličej, slibuje tím, že do manželství vstupuje neposkvrněná. Do vlasů mi tedy byl nasazen závoj a jeho horní vrstvou jsem si zaclonila obličej. Špatně vidím do dálky. Ušla jsem pár kroků, ruce před sebou nahmatávaly správný směr. Možná jsem vypadala jako panna, ale příliš přitažlivé to nebylo. Snad opravdu neposkvrněným nevěstám, které kupují zajíce v pytli (nebo možná i zajíce bez pytle), by to slušelo. Závoj přes obličej je však dokonalým nástrojem, jak zakrýt realitu a tylem a krajkou utvrdit ženicha (i jeho matku) v jeho naivních představách.

Závoj však může být i nástrojem muže. Gesto, kdy snoubenec závoj odkrývá, hovoří jasně: rozbalil jsem si tě jako dárek a teď patříš mně. Když si židovská princezna Rebeka nasadila závoj, naznačila svému nastávajícímu, kde končí jeho prostor a začíná její. U oltáře však ženich „emancipovaně“ znovu odclonil její tvář a tím dal jasně najevo, že pro vstup na její soukromé území povolení rozhodně nepotřebuje. I když by v dnešní době tento přístup velmi neuspěl, závoj zakrývající tvář je stále handicapem nevěsty:

1. Nevěsta přes závoj špatně vidí, snadno si splete ženicha s matrikářkou.
2. Ženich nevěstu přes závoj špatně vidí, do závoje mu může být zabalena tchýně.
3. Po dvouhodinách precizního líčení se vše zakryje závojem, aby se prodala „vnitřní krása“ (která je, v den svatby, řekněme, trochu mimo hru).
4. Do síťky závoje se mohou zachytit včely a přebzučet nevěstino ANO.
5. Děti se budou bát, záclonu přes hlavu nosí jenom duchové.

Protože se členem Ku Klux Klanu rozhodně stát nechci, závojem si tvář nezakryju. Ale abych pak mohla s čistým svědomím barvit vajíčka a zdobit stromečky, udělám ze sebe kompletní nevěstu. Závoj si nechám spadnout volně na ramena a pak až dolů na zem. Zakryje tak méně úhledné části těla, než je můj obličej. Můj zadek si snad ženich nesplete.