Dostala jsem se do časového kóma. Netuším jaké je datum, kdy začala zima, všední dny mi splývají s víkendem. Svět se otáčí stále dokola a jeho osou jsem já, nehybně stojící, udivená. Jedinou vidinou budoucnosti je cesta k pomyslnému oltáři. Ta se ale natahuje, mění se v nekonečnou dálnici, bez ukazatelů, bez jakýchkoliv znamení. Jako v omámení si užívám svou nepříliš hrbolatou jízdu a čekám jen na ceduli DRIVE-IN: stačí odbočit, vše je pro vás připraveno.
Vítejte u Zuzany a Petra Bláznivých
Dnes ráno jsem si šla vyčistit zuby (ne, že by to byla výjimečná záležitost). Ze zrcadla nad umyvadlem na mě vykoukla povědomá tvář. V ten moment mi to docvaklo. Zubní pasta mi vytryskla z pusy a na kachličkách vytvořila mozaiku procitnutí. Zbývá pět měsíců. Pouhých 150 dní do začátku mého nového života. Života v MANŽELSTVÍ.
S rozšířenými zorničkami jsem vstřebávala proplouvající myšlenky, v hlubokých nádeších se snažila o uklidnění. Vždyť budeme žít stejný život, jako doposud, v podstatě se nic nezmění, říkala jsem si. Jediné, co bude jiné, je mé příjmení. A to je přece maličkost. Nebo ne?
Mám ráda své jméno. I když Dvořáků je u nás požehnaně, pro mě toto, jakkoli obvyklé, příjmení nese unikátní konotace. Zuzana Dvořáková je mé logo, podpis na kreditní kartě, jmenovka na dveřích, záhlaví sešitů ze sedmé třídy, ústřední součást nejen mé adresy, ale mého vlastního já.
S faktem, že změním jméno, jsem samozřejmě počítala od malička. Zkoušela jsem, které příjmení mých spolužáku k mému křestnímu jménu pasuje nejvíce a podle toho si vybírala. S kamarádkou jsme si potom psaly dopisy a do adresy uváděly ona nová příjmení v závorce za naším opravdovým jménem. Bylo to jak zkoušení bot na vysokém podpatku: je zábava se v nich projít jen po obchodě, když víte, že se vyhnete puchýřům z jejich opravdového nošení.
Tentokrát však budu potřebovat spoustu náplastí… Své lehké obavy jsem co nejopatrnějším způsobem sdělila svému snoubenci. Ten mi benevolentně naznačil, že si přece mohu nechat své stávající jméno. Já si však přeju, abych se jmenovala stejně jako naše budoucí děti, jako naše jedna celistvá rodina. Z legrace jsem mu navrhla (dobře, nebylo to úplně v ironii), jestli se nechce jmenovat jako já. Udiveně se na mě obrátil a vykřikl: „Přeci si nebudu měnit celou svou identitu!“
V tu chvíli se ve mně probudila bojovnice za ženská práva. A já snad ano? Krev mi postupně naplnila napnutou tvář, dupla jsem do země jak holčička, které na zem spadl kopeček zmrzliny. Já si budu muset změnit svou identitu a to prostě proto, že se to prý tak dělá (namítal můj nastávající). Kdybychom však dělaly (ano, my ženy) stále jen to, co se má a sluší, nechodily bychom do školy, k volbám a ráno s úsměvem posílaly manžela s nachystanou svačinou do práce.
Ve snaze vyhnout se hádce jsem se uchýlila ke kompromisu. Alespoň tedy z mého hlediska. Pojď, vymyslíme si nové příjmení pro nás oba, navrhla jsem. Budeme Veselí, Šťastní nebo Blázniví! Na dveře si pověsíme Zuzana a Petr Láska. Či náš vztah zpečetíme podpisem Zamilovaných!
Budete se divit, ale můj návrh neprošel ani prvním čtením. Hlasování zamítnuto, žádný Bláznivý rodokmen se vytvářet nebude.
Omlouvám se feministickému hnutí, průlom v ženské emancipovanosti se nekoná. Jeden ambiciózní krok jsem však přeci jen učinila: svého snoubence jsem si nevybrala podle jeho příjmení. Vzhůru do života na vysokých podpatcích!
