Konečně je tady léto. Školáci mají prázdniny, rodiče plánují dovolenou, snoubenci připravují svatební cestu. Slunce roztomile rozehřívá okenní tabule a do domovů proudí teplý průvan, průvan, který značí, že přišel čas vodních hrátek a opalovacích krémů.
Než se vdáš, obloha bude bez mraků...
Moje letní perspektiva se však nedávno poněkud pošramotila. Berlemi zavírám okna, aby do bytu neproudilo to protivné horko, jako zuřivý důchodce kulhám po tramvaji s nadějí, že najdu co nejméně zpocené místo k sezení, a v ortéze od kyčle až po kotník závistivě sleduji veselé děti, jak jim z obnošených aktovek čouhají mokré plavky a osušky.
Stalo se to minulý víkend. Natěšená z představy romantického výletu jsem při prvním šlápnutí spadla z kola a už se vezla do nemocnice. Ještě v narkotickém omámení z anestetik mě doktoři a sestřičky chlácholivě poplácávali po rameni: Nebojte, než se vdáte, tak se vám to zahojí!
V ten moment jsem si uvědomila, jak málo času mi zbývá na zhojení všech ran.
Když mi byly čtyři a spadla jsem z houpačky, bylo to asi poprvé, kdy jsem tuto zdánlivě uklidňující větu uslyšela. Znovu mi to šeptal táta a zároveň mi zákeřně stříkal pálivým septonexem rozbité koleno. Vzápětí mě zase takto utěšovala maminka při utírání slz z mého odřeného nosu. Znovu a znovu jsem touto kouzelnou formulí byla postupně poučována na návštěvě u doktora, učitelkou ve škole, na prázdninách u babičky, spolužáky na hřišti a kamarádky tak dokonce utěšovaly své panenky, když jim nechtěně kočárkem přejely hlavu.
Zanedlouho se z této motivační věty však stálo více než jen doplněk náplasti a dezinfekce. Do doby, než se jednou vdám, mi bylo dopřáno spoustu času nejen pro vytvoření stroupku na odřených loktech, ale mohla jsem si taky zlepšit známky ve škole, oplakat první nešťastné lásky, zažehnat chmury, zhubnout či nechat si narůst dlouhé vlasy. A tento čas jaksi vypršel.
Podle doktorů a jejich nejspíš velmi oblíbené formy povzbuzení, tak nyní mám asi měsíc na to, abych sebe i svůj život dala do pořádku. A protože berle budu moci zahodit až za tři týdny, žádná další zranění, problémy, skepsi, stres či špatnou náladu si prostě nemůžu dovolit! Na to se vdávám příliš brzy.
Proč má být svatba symbolem konce rozbitých kolenou? Vždyť při své nešikovnosti jsem schopna ještě cestou k oltáři zakopnout, zranit sebe i ženicha a krví si ušpinit svatební šaty! Jakým právem dáváme závoji tu moc zaclonit veškerá naše neštěstí a hříchy? Zahodím s kyticí své problémy? A znamená to smůlu, pro tu, která ji chytne? Bude pak tato vyvolená muset řešit mé nezdary a padat častěji z kola?
Jasné odpovědi se nejspíš nedočkáme a své dcery budeme pravděpodobně nadále utěšovat stejně –než se vdáš, maminka ti párkrát láskyplně zalže.
Na druhou stranu, třeba vlečka mých šatů za sebou zamete všechna bývalá i budoucí trápení. Proč taky ne, ona je to dlouhá vlečka. A když si pak jednou rozbiju koleno a můj muž se na mě usměje stejně tak, jako když mi ve svatební den snímal závoj z tváře, možná se ani nerozpláču. Možná vydržím i ten septonex.
Na všechny potíže už totiž budeme tři. Já, můj budoucí muž a dívka, která na svatbě chytne můj puget problémů.
