Svatební slib jako scénář šťastného manželství?

Abychom utekli svatebnímu shonu, rozhodli jsme se z rušného velkoměsta, plného svatebních salónů, klenotnictví, květinářství a cukráren, odjet na venkov. Sotva jsme nastoupili do vlaku, naše cesta vedla do jídelního vozu, abychom si zde vychutnali kulinářské umění mikrovlnky a mrazáku. Po třech hodinách cesty u stolu pro dva s rozsvícenou lampičkou a umělými gerberami jsme poprosili o účet. „Ano, jistě“, oznámil číšník, „a přejete si platit dohromady nebo zvlášť?“

A s deníkem Sport žili š?astni až do smrti...

Místo odpovědi na jednoduchou otázku jsem však začala uvažovat. Komplikovaně. Jak jinak.

Vybírám ideální šaty, hledám místo svých snů, kreslím si svatební dorty a přemýšlím, jakou barvu by měly mít ty lampiony, co nad námi budou viset místo oltáře. Nebudou to však lampiony, co potom se mnou pojedou domů a s nimiž budu v jedné posteli usínat do konce života (i když je to zábavná myšlenka).

Ve snaze vyplnit si svou představu perfektní svatby jsem se tak opomenula soustředit na to, co činí svatební sňatek nejkrásnější – totiž právě ti, kdo do něj vstupují. Jaký jsme vlastně pár? Co nás odlišuje a co naopak natolik spojuje, že jsme se rozhodli to nikdy nerozpojit?

V momentě svatebního obřadu bychom si měli říct slib. Jeden druhému. Navzájem. Slibovat však něco, co budoucí manželský svazek nikam neposune, nemá význam. Já svému snoubenci můžu slíbit spoustu věcí, ale co když to dostatečně nevyjádří závažnost mého rozhodnutí? Bylo by tak mnohem smysluplnější, kdyby mi on napsal, co si přeje, abych mu slíbila. A naopak.

Scénář takového jeho svatebního slibu pro mne by vypadal asi takto: Zuzi, slibuju ti, že nebudu usínat s ovladačem na rameni, že tvůj šampón nepoužiju místo mýdla na ruce, že gel na vlasy nikdy nenechám na okraji umyvadla, že ze záchodu vyhodím všechny časopisy, že občas umyju podlahy a vyžehlím košile, že zruším všechny sportovní kanály, že prodám permanentku na hokejovou Spartu, že tvým krémem na obličej si nenamažu chodidla, že nikdy neusnu uprostřed hádky a že si s tebou budu vždycky povídat místo Branek, bodů, vteřin.

S takovým slibem by má pohádková svatba získala sladkou tečku. Na místo ne příliš konkrétního "v bohatství i chudobě" (což je vždy vlastně otázka subjektivní interpretace), by náš vztah byl do budoucna ochuzen o veškerou rozmrzelost, nepříjemné kompromisy či slovní přestřelky. Bez ovladače a časopisů žili šťastně až do smrti, zněly by konečné titulky našeho velkofilmu.

Kdo by však na takový příběh koukal? Nejspíš by to byla pěkná nuda. Každý zvlášť máme sice odlišný názor na využití denního krému, ale teprve když se naše představy spojí dohromady, nastává ta pravá zápletka. A bez té žádný dobrý film neuspěje, natož pohádka.